aktualizováno: 29.05.2017 21:32:49 

oficiální stránky     TJ Sokol Holubice

Salava: Chci dokázat‚ že můžu hrát

24. března 2017 - Jakub Dvořák


Z hokejisty fotbalistou. Chci dokázat, že můžu hrát, říká Salava
 

Když ho spatříte, rozhodně nevypadá jako typický fotbalista. Široká ramena, silné nohy a vizáž drsňáka s hustým plnovousem. Do toho navíc JAN SALAVA miluje ruského hokejistu Alexandra Ovečkina. Hokej má zkrátka v srdci. Už téměř rok však obléká holubický dres. Ve 24 letech začal s fotbalem a rád by ukázal, že i v tak pozdním věku, z něho může být fotbalista.

Honzo, ty nejsi místní, ale v Holubicích poměrně dlouho žiješ. Jak tě napadlo začít s fotbalem, když jsi byl vždycky hokejista?
„V Holubicích jsem už šestým rokem. Na fotbal jsem se začal dívat ve chvíli, kdy sem přišel hrát můj kamarád Honza Hovězák. Chytlo mě to. Vesnická atmosféra fotbalu má svoje kouzlo. Takže mě to lákalo, ale až Honza mě přesvědčil, abych šel na trénink. A že mu to trvalo dlouho, protože jsem moc nevěděl, jak to tu chodí. Nevěděl jsem, co si místní budou myslet o cizím člověku z Holubího háje, který si s nimi přijde zakopat. I proto mě pak příjemně překvapilo, jak mě kabina vzala.“

Je dobře, že jsi nakousl téma Holubí háj. Začleňování přistěhovalých občanů do zdejších spolků není zrovna ideální. Můžeš teda i ty potvrdit, že předsudky jsou zbytečné, a lidé se klidně mohou zapojovat?
„To každopádně. Sám jsem toho příkladem. Nicméně si myslím, že to je o chování jednotlivců. Sám vidím, že někteří lidé, kteří bydlí v Holubím háji, tak absolutně nechápu jejich názory. Na těch předsudcích, že někteří z nich jsou „Pražáci, kteří přišli bydlet na vesnici a myslí si, že tu budou zavádět něco jiného“, opravdu něco je. Jak říkám, je to o jednotlivcích. Taky nejsem místní, pocházím ze Žďárů nad Sázavou. Chovám se však jako normální člověk. Nemám zapotřebí mít nějaké móresy. Jsem na vesnici, která nějakým způsobem funguje, tak se podle toho řídím. Pokud to lidé z Holubího háje mají takhle nastavené, tak si myslím, že nemají problém s tím, aby je spodní část Holubic přijala.

Žiješ tu šest let, ale fotbal hraješ teprve prvním rokem. Jak bys těch 12 měsíců zhodnotil?
„Čekal jsem asi úplně něco jiného. Když jsem se o té myšlence, že bych začal chodit trénovat, bavil s Honzou, který mě k tomu přemlouval, tak jsem nečekal, že bych i hrál zápasy. Začal jsem chodit na tréninky hlavně proto, že byla malá účast a osobně jsem si chtěl udržovat dobrou kondici. A po prvním tréninku mi trenér s předsedou oznámili, zda chci podepsat registraci a hrát za Holubice. V tu chvíli jsem si řekl: ‚Jo, proč ne?‘. Teď mi ani nepřijde, že už to je rok. Celkově je to pro mě obrovské překvapení, že zrovna já jsem se dostal k fotbalu.“

Jan Salava

A je to pořád zpestření na udržení kondice, nebo už máš i osobní ambice?
„Na to se těžce odpovídá. Jsem z toho stále ještě rozpačitý, protože jsem v sobě ohledně fotbalových schopností neměl takovou důvěru, abych vykřikoval, že chci hrát v základu. Ale napadlo mě to, jestli to vůbec dokážu. Nejvíc mě asi vyprovokoval spoluhráč Venca Trojan, který jednou po zápase řekl, že v tomhle věku už se do toho nedá dostat. To mě motivovalo a chtěl jsem se zlepšit na úroveň, abych si mohl zahrát víc.“

Byl to velký rozdíl oproti hokeji?
„Ty sporty jsou dost podobné, akorát hokej jsem hrál na profesionální úrovni. Takže mě překvapila spousta věcí, jak to chodí v amatérských soutěžích, konkrétně u nás v Okresním přeboru. Nikdy jsem třeba nebyl zvyklý na to, aby lidi nechodili na tréninky a pak hráli zápasy. To jsem si nikdy nedokázal představit, a nejde mi to moc do hlavy.“

Jaká byla tvá hokejová kariéra?
„Začínal jsem pozdě, někdy v jedenácti letech. Do té doby nebyly v rodině peníze na to, abych mohl dělat vůbec nějaký sport. Vždycky jsem však miloval hokej. Během olympiády v Naganu mi bylo sice jen šest let, ale dodnes si pamatuji, co jsem dělal v ten moment, kdy jsme vyhráli. Když jsem tedy o pár let později mohl začít se sportem, volba byla jasná. Můj první klub byl na Hvězdě, kde jsem strávil asi nejdelší dobu. V dorosteneckém věku to chtěl každý dotáhnout o stupeň výš. S Hvězdou jsme bojovali o postup do extraligy dorostu. S dalšími spoluhráči jsme zkoušeli extraligu staršího dorostu na Kladně, tam to ale nebylo moc dobrý. Bylo nás hodně a „tlačenka“ tam byla na denním pořádku. Půl sezony jsem strávil v Chomutově a pak se vrátil na Hvězdu.“

K hokeji se váže i tvůj vzhled. Jak si přišel k dlouhým vousům?
„Já jsem byl vždycky experimentátor. Když jsem byl na základní škole, tak jsem měl blonďatý vlasy, měl jsem i blonďatý pruh, od kterého vznikla moje přezdívka Bany. Na fotbale mi tak říkají, ale nikdo vlastně neví proč. Je to od toho, že mi ve třídě spolužáci říkali banáne. A Honza Hovězák to přinesl do Holubic a chytlo se to. Ale k tomu vzhledu… Mě nebaví být stejný jako ostatní. Nerad někam zapadám, od přírody jsem takový, že chci být vidět. Co se týká vousů, tak s těmi jsem začal před třemi lety, kdy to ještě nebylo v módě. Pramenilo to spíš od toho hokeje. Až nyní začali vznikat hipsteři a lumbersexuálové atd. To mě naopak přivádí na myšlenku, zda se neoholit. To ale asi neudělám, protože vousy ke mně patří a cítím se v nich líp než bez nich, ale čekám na tu dobu, kdy ten trend opadne, a nebude nás „vousáčů“ tolik.“

Sám se netajíš tím, že tvoje kořeny jsou v hokeji, odpovídá tomu i tvá postava. Jak to máš ve fotbale? Máš raději důraznou hru plnou soubojů, nebo si libuješ v technické hře?
„Rovnou na rovinu říkám, že na to, abych já předváděl nějaké „kudrlinky“, na to nemám schopnosti. Takže z toho vychází, že se ode mě nemůže čekat super konstruktivní hra. Spíš je to o tom, že jestli mám mít nějaký přínos, tak že na hřišti přese mě nikdo neprojde. A postupně se snažím v různých věcech zlepšovat. Například hlavičkování a vzdušný prostor obecně, je pro mě zatím španělská vesnice. Kdybych měl uvést konkrétní příklad hry, která mi imponovala, tak to byla určitě ta, kterou se prezentoval Tomáš Řepka.“

A jsi taky impulzivní, jako býval on?
„Jsem. Na fotbale ale nemám takové sebevědomí, jaké jsem míval na hokeji, takže to není tolik vidět. Ale kdyby tomu tak bylo, a troufnul si na někoho na hřišti hulákat, tak si troufám tvrdit, že moje cholerická povaha je silnější než myšlení.“

Jak se díváš na uplynulou zimní přípravu, ve které jsi dostal dost prostoru a nevedl sis podle ohlasů špatně?
„Jsou dva pohledy, jak se na to dívat. Buď na mě vznikla chvála, protože ostatní hráli strašně, což zase nechci tvrdit, anebo jsem nevnímal tlak, který je běžně v soutěžním zápase. Souvisí to i s tím, že jsem si řekl, že zabojuju o místo, odehrál jsem docela dost minut a neudělal tolik chyb, jako třeba v minulém roce. Přijde mi, že na hřišti si zvykám už mnohem lépe a mám větší přehled.“

Jenže výsledky zrovna ideální nebyly. Co se musí zlepšit, aby tým i na jaře bojoval o postup?
„Kdybych měl být upřímný, tak bychom měli začít fungovat jako tým. Jako tomu bylo loni. Tím nechci říkat, že máme v kabině konflikty, ale během přípravných zápasů, když jsem si to třeba srovnal s hokejem, tak z naší strany panoval laxní přístup. Nemělo to zápasovou atmosféru. Možná to je normální a jsem překvapený, protože to ještě úplně neznám. Z hokeje jsem byl zvyklý, že když jsme měli přípravu na sezonu, tak jsme to i tak brali jako ostrý zápas. Řeklo se, jak se bude hrát, co mají hráči dělat a podle toho se všichni chovali. U nás trenér udílí v kabině pokyny a nám je to jedno. Bavíme se mezi sebou. To jsem nikdy nezažil a docela mě to překvapilo.“

Takže špatné výsledky z přípravy hovoří jasně?
„Určitě. I v kabině to zaznělo po posledním zápase, že jestli chceme na jaře o něco hrát, tak se musíme probrat. Každý by měl začít především u sebe.“

TOPlist